Mít dítě téměř ztroskotala naše manželství
Vždycky jsem slyšel, že první rok manželství má být nejtěžší. Dokonce i když jste žili společně před vázáním uzlu, pořád se stále navzájem přizpůsobujete jako manželský pár. Měly to být boje a slzy a chvíle jsem se zajímala, jestli jsem udělal správnou volbu. Bylo mi jen 20, když jsem se vzala, což mnozí lidé navrhli, že jsou příliš mladí. Zdálo se, že by se sračky dostaly do větru. Ale pravdu, manželství nebylo tak těžké. Mít dítě bylo těžší.
Byli jsme na svatební cestě (kde by se měl stokovat cestovní stres). Koupili jsme náš první dům (kde by nás měl rozdělit finanční stres). Přijali jsme štěňátko (kde žvýkání a močení na všechno nás mělo roztrhat). Rozhodli jsme se, že máme dítě (kde se má bát "strach ohně-bůh-co-má-jsme-udělali"). Bylo to dobré. Všechno bylo tak dobré. Měli jsme hloupý boj o to, že můj manžel kouří cigaretu na večírku, když plánujeme mít dítě, protože už to neměl dělat. Ano, jeden boj, ten celý první rok.
Přál bych si, aby mi někdo řekl, že když to skončí, poprvé bych pochopil, co to mělo znamenat, aby naše sliby splňovaly. Že by naše manželství bylo zřídkakdy blaženě šťastné, ale měli bychom mnohem hlubší a závaznější lásku než kdy předtím.
Po zbytek času jsme byli nešťastně šťastní. Nedokázal jsem si představit den, kdy bych se neměl zamilovat do mého manžela. Byli jsme v novém blaženosti a bylo to tak správné. Cítila se tak trvalá. Očekával jsem, že se budeme věnovat našemu životu jako rodiče, nevědí, že se všechno změní. Věděla jsem, že naše životy budou po odchodu dítěte jiné, ale nečekal jsem, že bychom byli jiní. Naivně jsem si myslel, že budeme jedinou konstantou, že budeme vždy růst stejným tempem na stejné trajektorii. Myslel jsem, že jsme mluvili a snili o rodičovství natolik, že bychom byli automaticky na stejné stránce, přinejmenším z větší části.
Jakmile se narodil náš syn, přemýšlel jsem o tom, co se nám stalo. Najednou jsem zamiloval svého manžela, protože jsem se vždycky cítil, jako bych dělal víc.
Každý, kdo je již rodičem, se jasně směje na moji předškolní. Smím se před mnou. Ale je to tak obyčejná mylná představa, že "dobrá při sňatku" by se měla rovnat "dobrému při společném rodičovství". A to prostě není pravda.
Jakmile se narodil náš syn, přemýšlel jsem o tom, co se nám stalo. Najednou jsem zamiloval svého manžela, protože jsem se vždycky cítil, jako bych dělal víc. Nebyl jsem, ale cítil to tak, protože na nás oba byli o tolik odpovědnější. Vyčerpání mi zanechalo trpělivost, takže jsem se na něj vždycky chytla. Neustálé potřeby našeho dítěte mě úplně vyčerpaly a dotkla se. Nechtěla jsem, aby se můj manžel dotkl mne nebo mě potřeboval. Na konci dne jsem skončil. Nebylo mu nic.
Přál bych si, aby mi někdo řekl, že bych poprvé uvažoval, kdybych se oženil s tím správným člověkem. Přál bych si, aby mi někdo řekl, že náš první rok rodičovství bude nejtěžším rokem našeho manželství.
Měl jsem tak těžké přizpůsobit se mateřství, že jsem zcela nechal naše manželství spadnout z mého radaru. Nejdřív jsem si myslel, že to bude za krátkou "úpravu", ale to, co jsem očekával, že bude trvat několik týdnů nebo měsíců, trvalo celý první rok. Během toho roku jsem se musel vzpamatovat, kdo jsem, a kdo byl můj manžel. Jako rodiče jsme se stali úplně jinými lidmi a naše manželství se mělo podle toho změnit.
Když jsem byla těhotná, všichni mi o mém manželství vyprávěli, že budu milovat svého manžela více než kdy jindy, když jsem ho viděl jako otce. Chtěl bych, aby mě někdo varoval, že to možná nebylo vždycky. Přál bych si, aby mi někdo řekl, že někdy ta magie bude zastíněna tím, jak neuvěřitelně těžké rodičovství bude. Přál bych si, aby mi někdo řekl, že bych poprvé uvažoval, kdybych se oženil s tím správným člověkem. Přál bych si, aby mi někdo řekl, že náš první rok rodičovství bude nejtěžším rokem našeho manželství.
Náš první rok rodičovství byl pro naše manželství nejtěžší. To nás otřáslo oběma jádrem a přimělo nás, abychom vše zpochybňovali. Přivítání dítěte společně hodilo vše do dokonalého chaosu a základ, který jsme postavili - ten, o kterém jsme si mysleli, že je tak neproniknutelný - byl pod neustálým útokem. Podívám se zpátky, přál bych si, aby mi někdo řekl, že když skončí, poprvé bych chtěl pochopit, co to mělo znamenat, abychom mohli splnit naše sliby. Že by naše manželství bylo zřídkakdy blaženě šťastné, ale měli bychom mnohem hlubší a závaznější lásku než kdy předtím.
Přál bych si, aby mi někdo řekl, že díky vyčerpání a slzám a hloupým bojům bychom se mohli znovu setkat, pokud se budeme snažit. Přál bych si, aby mi někdo řekl, že ten nejtvrdší rok, když se podíváme zpětně, by byl také nejlepší rok, nejlepší, co by se nám kdy mohlo stát.