Skutečné důvody, proč mi chybí kojení Moje dcera
Když jsem byla 34 týdnů těhotná, jsem absolvovala kurzu ošetřovatelství, který měl učit nové matky, jak kojit. Během tohoto kurzu jsem se dozvěděl vše o fotbalovém držení, držení kolébky a kolébce. Zjistil jsem význam styku kůže s kůží a přínosu mateřského mléka. A já jsem se dozvěděla, že jedno zákeřné malé zařízení - dudlíček - mělo schopnost zničit moje celoživotní zkušenost s kojením (nebo tak tvrdila laktační konzultanti). V té době jsem to všechno snědl, všiml jsem si všech tipů a triků, jak se dostat do mého brzda, aby se dostala, a přivítaly všechny příběhy starých žen o tom, jak zvýšit nabídku. Vyzbrojený se všemi těmito znalostmi jsem si myslel, že ošetřování by bylo snadné. Ale nikdy jsem si nedokázala představit, jak těžké kojení bude skutečně. Nikdy jsem si nepředstavovala, kolik by to ublížilo, a to jak fyzicky, tak i emocionálně, a víc než cokoli jiného, nikdy jsem si nemyslela, že mi po dceři ztratila kojeninu.
Věci začaly dobře. Moje dcera se zavřela okamžitě poté, co se narodila. Kojila a spala, spala a kojila a navzdory skutečnosti, že mé bradavky byly prasklé, mé prsy byly oteklé a bolestné jako peklo a mé tělo bylo vyčerpáno, cítil jsem, že jsem v pořádku, protože jsem dělal něco tak přirozeného a tak důležitého pro mou dceru. Protože jsem úspěšně kojila moje holčička.
Jediná věc, kterou jsem chtěla dělat, chtěla dělat, a toužila dělat víc než cokoli jiného, protože nová matka byla jediná věc, kterou jsem najednou nemohla stát.
Tento dobrý pocit bohužel netrval dlouho. Přestože jsem celý den kojila, každý den, dlouho, jsem se ocitl vyčerpaný a ohromen tím, že jsem byl jediným poskytovatelem. Rozčílil jsem se každý den, kdy se moje dcera chtěla živit - často dokonce jen vzdorovala skutečnosti, že ona potřebovala krmit na prvním místě. Byly chvíle, kdy jsem nemohl vydržet zvuk jejích výkřiků nebo pohled na její malé kus těla. A jestli tyto pocity byly výsledkem kojení nebo mého dosud diagnostikovaného poporodní deprese, nikdy nebudu vědět. Jediné, co jsem věděl, bylo, že jediná věc, kterou jsem chtěla dělat, chtěla dělat, a toužila dělat víc než cokoli jiného, protože nová matka byla jediná věc, kterou jsem najednou nemohl obstát. Už jsem neměla touhu držet svou dceru - držet její plstěnou rutinu a rutinu, jako bolest - a místo toho, abych cítila mateřskou lásku, cítila jsem se v pasti.
Chybí mi ten pocit, který pochází z toho, že je třeba tak důkladně a úplně. Chybí mi to být středem jejího světa.
I když jsem to cítila tak, když jsem se ohlédla, stále mi chybí sladký, mléčně opitý pohled, který mi dala, její napůl probuzenou, napůl spící glazuru po ošetření. Chybí mi způsob, jak se cítila v mé náručí malé, prudké tělo. Chybí mi škrábání nehtů na mé holé kůži. Jistě to bolelo, ale ona se na mě dostala. Stála na mě ... něco, co se děje zřídka v dnešní době.
Chybí mi to, když ji budu moci uklidnit, uklidnit ji a uklidnit ji po celou dobu. Chybí mi to, když ji budu moci vzbudit, uklidnit ji dolů nebo ji usnout spát, a to jen díky síle vlastního těla. Chyběla jsem, že jsem mohla zmírnit její stres a zmírnit její bolest, protože bez ohledu na to, kde jsme byli nebo co se děje, mohu ji utěšit. Mohla jsem jí klidně. Mohla bych všechno vypadat dobře.
Chybí mi, jak vždycky, a vždycky chci říct, usnula při krmení. Někdy bychom leželi, postrádali jsme si v posteli a my bychom se oba posunuli ke společnému spánku. Jinak se zdřímávala, zatímco se opřela o její Boppy a cítila jsem, jak se její tělo uvolní do mého. Chybí mi ta něha. Chybí mi ten pocit, který pochází z toho, že je třeba tak důkladně a úplně. Chybí mi to být středem jejího světa. Vím, že za pár let se naše perfektní pouto posune a její srdce se rozšiřuje, aby poskytla prostor pro své vášně a své přátele a partnery a možná i budoucí vlastní rodinu. Vím, že čas, který budu trávit jako součást jejího světa, je pomíjivý a už mi ji chybí.
Poprvé v mém novém životě jako matka jsem žil bez společenských tlaků a norem.
Chybí mi také, že budu schopen nosit mé prsy kdykoli a kdekoli, do pekla jsem se zatraceně spokojen. Během devíti měsíců, kdy jsem kojila, se moje dcera ošetřila v Prospect Parku, Central Parku a na metru NYC. Kojila jsem v restauracích, v kavárnách a v módních barvách přátelských pro rodiče. Nikdy jsem se nezastavil a nepřemýšlel o "slušnosti". Ani jednou jsem se nemusel starat o to, jak jsem vypadal nebo co si ostatní mohli myslet, že bylo osvobozující, bylo to uvolnění.
Kojení mi umožnilo získat své tělo tím, že mi pomohlo předefinovat, kdo jsem a jak jsem chtěl být vnímán. Poprvé v mém novém životě jako matka jsem žil bez společenských tlaků a norem. (Uvědomila jsem si, že i když tvrdíme, že jsme kultura pro kojení, nejsme - zejména na veřejných místech.) Chybí mi svoboda, která přišla s tím, že se nikdy nemusíte omlouvat nebo se obávat, že se bude skrývat.
Nechci, aby nostalgie malovala moje zkušenost s kojením jako něco, co to nebylo, protože to nebylo nikdy skvělé. Byly tam dny, které nebyly dobré, a kdybych to dokázal znovu, věděl jsem, že bych přestala ošetřovat dřív, když jsem držel svou dceru jako břemeno, když mi lékaři předepsali antidepresiva (a přestal jsem užívat je z obavy, že se jí nepodrobí. Chybí mi ale pohodu, kterou jí přinesl, a občas i mě. Chybí mi to pravidelnost. Chybí mi to pocit kontroly, protože krmení a péče o ni byla jediná věc, kterou jsem věděla, že dokážu ovládnout. A v těch měkkých a tichých okamžicích mi chybí prostost našeho života. Přestože vím, že stále potřebujeme a záležíme na sobě, chybí mi okamžitě okamžitá potřeba pro mě. Kojení bylo neuvěřitelně obtížné, ale zjistil jsem, že se dívám zpátky a stále se mi to líbí.